K satanismu se dnešní doba staví velmi kriticky. Člověk oděný v černém oblečení s výraznými přívěsky na krku a poslouchající metalovou hudbu je automaticky spojován s tímto životním postojem. Jsou to již vžité atributy, pomocí kterých společnost rozlišuje to „zlé“ od toho „dobrého“. Málokdy si ovšem uvědomí, že nic není jen černé nebo bílé. Ani satanismus.
Stejně jako všechna náboženství či životní filosofie se satanismus v průběhu desetiletí změnil téměř k nepoznání. V této práci se pokusím nastínit jeho změny v souvislosti proměnlivé sociální situace a jiných vnějších vlivů, především médií. Je třeba si uvědomit, že satanismus je pouhým zkresleným odrazem společnosti.
V minulých letech byl satanismus brán jako protest proti společnosti, dnes jej vnímáme spíše jako pózu, něco, čím se člověk snaží odlišit od ostatních a jít proti davu. I tuto změnu se na následujících stránkách pokusím vysvětlit.
Historie satanismu
Počátky satanismu můžeme podle některých zdrojů najít už ve starověku v uctívání temné stránky přírody antropomorfního božstva. Tímto myslíme Rohatého boha pohanů, Pana, boha plodnosti. V mnoha kulturách se také setkáme s množstvím démonů, kteří jakožto pokušitelé svádí lidstvo na scestí.
Někdy se také můžeme setkat s názorem, že počátky Satana se datují do 6. století před Kristem, a to v podobě perského Angry Mainju. Jejich učení zvané zoroastrismus vychází z boje mezi Dobrem a Zlem, mezi Ahurem Mazdou, principem světla, a Angrou Mainju, principem temnoty.
Obrácením ostatních zemí na křesťanskou víru došlo k vnitřním rozkolům, lidé odmítali novou víru a dále prováděli pohanské rituály, čímž církev začala pociťovat, že její moc slábne. Při hledání viníka narazila na ďábla, nositele všeho zla. Pohanské rituály se začaly ztotožňovat s čarodějnickými, bylo vydáno množství zákonů, podle nichž se čarodějnictví trestalo. Tresty byly zprvu mírné, zákon krále Athelsana z 10. století odsuzuje kohokoliv obviněného z čarodějnictví na 120 dní ve vězení. V 11. století král Knut vydává výnos „co nejvážněji zakazující vzývání slunce a měsíce, stromů a kamenů a jiné formy pohanství“. V Evropě neexistoval žádný obecný zákon z důvodu roztříštěnosti moci do mnoha feudálních států.
V průběhu 12. století dochází ke změně postoje v samotné církvi, začínají být vyznávány principy asketismu, tedy zbavování se žádostivostí těla, všeho hmotného, důležitá je pouze duchovní cesta. Tím se hmotný svět plní řadou nástrah nalíčených ďáblem proto, aby člověka svedl na scestí a tím jej odsoudil k zatracení. Všichni si ovšem uvědomovali pokrytectví církve, která po svých stoupencích askezi vyžadovala, ale sama si užívala světských radovánek, a začíná období povstání, kdy byly přijímány myšlenky z nových kacířských hnutí (templářští rytíři, manichejská sekta). Začaly se přitvrzovat zákony, vznikla svatá inkvizice. Od 14. století začíná být kacířství trestáno smrtí. Projevy uctívání ďábla mají podobu antikřesťanských rituálů, známých pod jménem černá mše.
Fanatický církevní asketismus a tvrdé potírání jeho nedodržování ustálilo v lidech představu Satana. Již nebyl pouhou ztělesněnou představou zla, stal se synonymem pro plodnost, nadbytek a chtivost. Pro chudé rolníky a sedláky, kteří v té době umírali hlady, se stal uznávaným bohem, symbolem přirozenosti a života.
Když v průběhu staletí církev ztratila své vedoucí postavení a vymezení proti ní již nebylo otázkou života a smrti, objevují se najednou ve společnosti moderní satanisté. K největšímu rozmachu dochází ve 30. letech 18. století, ve 2. polovině 19. století a ve 20. letech 20. století, kdy se objevuje množství menších sekt hlásících se k vyznávání Satana a doznávající se k provádění rituálů, především černé mše (satanský rituál znehodnocující křesťanské mše a ukončený orgiemi), například svobodní zednáři či Ilumináti.
Výplody představ o propojení ďábla a zednářství ovlivnilo mnoho mystiků, jedním z nich byl Aleister Crowley, jenž sám satanistou sice nebyl, ale jeho spisy a pověst ovlivnily soudobý satanismus. Zabýval se především sexuální magií a změnami vědomí, které si navozoval různými halucinogeny (hašiš, rulík, opium). Za svého života působil ve svou skupinách, v řádu Zlatý úsvit a v O.T.O. (Ordo Templi Orientis = Řád východního chrámu). Crowley zemřel v roce 1947 jako chudý narkoman.
V 60. letech 20. století se objevuje osobnost Antona Szandora LaVeye, zakladatele Církve Satanovy.
Anton Szandor LaVey
Anton Szandor LaVey, původním jménem Howard Stanton Levey, se narodil roku 1930 v Chicagu. Již ve 12 letech si v zájmu o 2. světovou válku uvědomil, že světu nebudou vládnout ti pokorní, ale ti mocní, což bylo v rozporu s křesťanskou Biblí.
Na střední škole byl LaVey zázračným dítětem, nevěnoval se ovšem pouze školním studiím, nýbrž se také věnoval hudbě, metafyzice a okultismu. Škola jej nudila, tak ji rok před maturitou opustil, v šestnácti letech utekl z domova a přidal se k cirkusu Clyda Beattyho, kde pracoval jako hlídač klecí, později jako krotitel lvů. V osmnácti letech odešel od cirkusu a začal pracovat v lunaparku, kde se stal pomocníkem kouzelníka, od něhož se naučil hypnóze, a dál se věnoval studiu magie.
Velkým mezníkem se stal jeho sňatek ve 21 letech, který jej donutil k přisedlému životu, kvůli čemuž se LaVey zapsal do studia kriminalistiky v San Francisku, kde také začal pracovat jako policejní fotograf. V tomto zaměstnání byl vystaven agresivní stránce lidské povahy, viděl lidi zastřelené vlastními přáteli, děti v příkopu, kde je nechali řidiči, kteří z místa činu utekli, a to vše jej nutilo k otázce: Kde je Bůh?
Po třech letech práce nechal a začal se opět živit hrou na varhany v nočních klubech a divadlech. Věnoval se dál studiu okultismu a jednou týdně pořádal přednášky o tajemných tématech, například o strašidlech, mimosmyslovém vnímání, či sexuální magii. Ze stálých vážných zájemců vznikl magický kroužek, jež prováděl neveřejné obřady. LaVey usoudil, že se dá kroužek využít k šíření jeho filosofie, k níž v průběhu let došel, tedy, uctívání Satana ne jako boha, ale jakési temné, hybné síly v přírodě, ducha pokroku a revolty, jež vede ke svobodě jednotlivce. A tak si LaVey o Valpuržině noci (30. dubna) roku 1966 rituálně oholil hlavu a prohlásil vznik Satanské církve.
Od roku 1967 se Církev těšila pozornosti tisku v celých Spojených státech, především provedené rituální svatby ve jménu Ďábla a satanistický křest LaVeyovy dcery Zeeny, jejíž fotka obletěla celý svět. Publicistika napomohla navýšení počtu členů Církve, vydání Satanské bible v roce 1969 se stalo okultistickým bestselerem.
V 70. letech dochází k růstu Církve a vznikají tzv. „grottoes“ („sluje“), což jsou místní shromáždění v New Yorku, Bostonu, Detroitu a v jiných amerických a kanadských městech. Mnoho přívrženců Církve byli lidé nespokojení se svým životem, kteří si členstvím vnesli do života trochu exotiky a tajemna, jež je odlišovaly od ostatních. Mnoho satanistů hledalo úspěch a moc, jiní pouze sexuální potěšení.
Jako v každé církvi i v Církvi Satanově časem začalo docházet rychlým růstem k rozkolům a bojům o hodnosti ve vnitřním hierarchickém systému, mnoho slují ukončuje svou působnost, vzniká dokonce odštěpek Církve nazvaný Séthův chrám. LaVey byl rozčarován nestálostí lidí a začal přehodnocovat veškerou organizaci Církve. Zatím jeho dcera Karla přednášela o satanismu po celé Americe, na žádost svého otce odjela i do Evropy, kde byla roku 1972 v Holandsku založena Sluj magistralis.
Po LaVeyově smrti roku 1997 jeho volně organizovaná Církev přijala mnoho dalších myšlenek, došlo k větší svobodě a různorodosti názorů, proto některé národní organizace (např. česká) toto mezinárodní uskupení opustily, stále ovšem vychází z myšlenek LaVeye.
Inspirační zdroje
LaVey se při vytvoření nové životní filosofie nechal inspirovat především ve třech velkých oblastech: křesťanství, staré pohanské kulty a chování člověka.
Při svém zájmu o okultismus a tajné nauky se LaVey dostal až k evropským kořenům a začal se věnovat studiu náboženství Řeků, Římanů, Slovanů, Germánů a Keltů. V těchto kulturách se nechal inspirovat podobou satanistických rituálů, jež se v mnohém podobají těm pohanským, používá stejné pomůcky (oltář, kalich, zvon…), také se slaví svátky roku (rovnodennosti a slunovraty), nejde ovšem o oslavu a souznění s přírodou, jako u pohanů, ale o oslavu člověka. O tom také vypovídá fakt, že nejdůležitějším satanistickým svátkem je den vlastního narození. Mnoho lidí si také se satanismem spojuje krvavé oběti jako u pohanů, pravdou ovšem je, že satanisté oběti zvířat odmítají a spíše se přikloňují k obětování člověka.
Symbolem satanismu se stal starý pohanský znak, pentagram, který symbolizuje čtyři živly a fáze života (zrození, zrání, dospělost, stáří a smrt). Satanisté jej obrátili a ještě k němu připojili hlavu kozla, čímž vznikla tzv. bafometova pečeť. Také můžeme využití pentagramu spatřit na symbolu bafometu (kozel s pentagramem na čele).
Jedním z hlavních znaků satanismu je jeho neoriginálnost. „Vše, co dělají nebo hlásají, je jen převrácením, perverzí něčeho jiného, ale vlastně nepřinášejí nic nového. Tak odříkávají křesťanské modlitby pozpátku, rozvěšují křesťanské symboly vzhůru nohama apod.“ [Tomáš Novotný, Přicházejí; Oliva, křesťanské nakladatelství 1992] Tato neoriginálnost pramení právě z křesťanství a zasahuje hluboko do historie. V 17. století se konaly černé mše, kde byla v kalichu místo vína voda, posvěcoval se černý tuřín namísto hostie a kněz byl obrácen k oltáři zády, jedná se tedy o obrácení celého křesťanského obřadu vyjadřující jakousi rituální vzpouru.
Další symboly satanismu mají svou návaznost na křesťanství. Známým symbolem je třeba číslo 666, tzv. Číslo šelmy, jež pochází z Bible, ze Zjevení Janova, a označuje Antikrista. Dalším hojně používaným symbolem je obrácený kříž, jež pouze symbolizuje obrácení celé křesťanské víry.
Co se týče chování člověka, LaVey měl možnost jakožto policejní fotograf čelit temné stránce lidské duše. Všiml si, že lidé tlumí svou agresivitu, až jednoho dne vyvěrá na povrch se strašnými následky. Zamyslel se nad sedmi smrtelnými hříchy církve a zjistil, že jsou to vlastnosti, které má každý člověk. Všiml si tabuizovaných témat společnosti, především v sexuální oblasti, a nenašel důvod, proč by se jim mělo vyhýbat. Uvědomil si, že člověk je sobecká a egocentrická bytost a na tom postavil své učení. Vrací se k přirozenosti člověka, která byla církevní askezí utlačována.
V satanistické filosofii také můžeme najít odkaz na Darwinovu teorii přírodního výběru, tedy, že přežije jen ten nejsilnější. V praxi se to projevuje prosazováním vlastních názorů za každou cenu, žádným ustupováním ostatním a snahou o získání moci. „Satanismus je nepokrytě egocentrická, brutální filosofie. Je založena na přesvědčení, že lidské bytosti jsou v podstatě sobecká, násilnická stvoření, že život je přirozená selekce a že přežijí pouze silní a Zemi ovládnou ti, kteří bojují, aby zvítězili v nekonečné soutěži, jaká existuje v každé džungli – včetně urbanizované společnosti.“ [Anton Szandor LaVey, Satanská bible; Reflex 1991]
Stejně tak si můžeme povšimnout vlivu Nietzscheho filosofie. Nietzsche byl silně ovlivněn postupujícím nihilismem, který se šířil ve společnosti „po smrti Boha“, jíž způsobila západní civilizace, a uvědomoval si, že všichni žijeme ve lži, když předstíráme, že stále platí křesťanská morálka, ačkoli v ní nevěříme. Také přebral jeho ideu nadčlověka, tedy vzdorování a bezohledné prosazování vůle k moci.
V konečném výsledku je tedy satanismus slepencem různých názorů a kultur, nejedná se o směr, jež by měl dlouhou historii a vycházel z určitého konkrétního zdroje. To je také příčinou roztříštěnosti a nejednoty satanistických hnutí po celém světě.
Satanismus jako životní filosofie
Satanismus se nedá nazvat přímo náboženstvím a to především proto, že se jedná spíš o životní styl s přídavkem rituální praxe, která u některých vyznavačů dokonce i chybí.
Hlavním cílem satanismu je sebezdokonalování jedince, pochopení lidských instinktů a vyhovění vlastních tužeb (žádné sebeodříkání). Satan je chápán jako hybný faktor v přírodě, duch pokroku, který přispívá ke všem počinům sloužícím k rozvoji civilizace, duch revolty, jež vede ke svobodě jedince.
Satanista nebere ohledy na druhé, pokud mu to nepřinese užitek, jde si za svým vlastním cílem za jakoukoliv cenu. Věří v přírodní výběr – přežije jen ten nejsilnější: „Třikrát prokleti slabí, jejichž nejistota z nich činí otroky, neboť budou sloužit a trpět!“[ Anton Szandor LaVey, Satanská bible; Reflex 1991]
Pro satanistu vlastně pořádně neexistují jiná pravidla než vrozené instinkty. Satanisti se nemodlí ani nedoufají. Jdou si za tím, co chtějí, a ví, že pokud toho dosáhnou, je to proto, že se o to sami zapříčinili. Nezpovídají se a nežádají odpuštění za své hříchy – pokud jich litují, poučí se z nich a příště se jich vyvarují.
Co se týče sexuální volnosti satanistů, je třeba si uvědomit, že i satanismus má své meze, a to: „Satanismus podporuje jakoukoli formu sexuální realizace, pokud nikomu neubližuje.“ [ Anton Szandor LaVey, Satanská bible; Reflex 1991]
V praxi to znamená, vyznavači satanismu (mluvíme o satanismu od LaVeye, ne o pozérech vydávajících se za satanisty) neznásilňují nikoho na potkání, to je jen všeobecně rozšířený předsudek.
Satanismus se ve všech ohledech obrací jen, a výhradně jen, k člověku.
Satanismus u nás
Pokud nebereme v úvahu samostatně praktikující satanisty či lidi, kteří se za satanisty vydávají a chodí oblečení celí v černém ověšení satanistickými symboly a poslouchají metalovou hudbu (se satanismem ovšem nemají vůbec nic společného), existuje v České republice pouze jedna organizace, jež sdružuje vyznavače satanismu: První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy.
Původně v Česku existovala První Česko-Slovenská Církev Satanova, ovšem když roku 1999 přerušila kontakty s The First Church of Satan (První Církev Satanova) z USA, nastalo období změn, renovace a vytyčování základních pilířů, jehož výsledkem byl vznik Prvního Česko-Slovenského Chrámu Církve Satanovy (P.CH.C.S.).
Základní změnou je vlastní postoj k celému satanismu. P.CH.C.S. se rozhodl nebrat satanismus jen jako filosofii vycházející z papouškování pouček ze Satanské bible, ale pokusil se z ní vzít jen hlavní myšlenku, tedy, udělat z člověka samostatného schopného jedince, jenž je schopen si sám vytvářet svou budoucnost. Přestože jeho učení vychází ze Satanské bible, odlišuje se od ní také tím, že neodmítá ostatní postoje a náboženství, nebere satanismus jako boj proti ostatním filosofiím, jelikož se z nich může poučit.
Cílem P.CH.C.S. je udělat z člověka jedince, jež je schopný vést svůj život, zná základní filosofické směry a základy magie. A především ať je schopný vyjádřit a obhájit si svůj životní postoj, nejedná se o žádné slepé následování kohokoli.
Samotní vyznavači P.CH.C.S. prohlašují, že se nejedná o náboženskou sektu, neboť v čele sekty stojí jeden člověk, který se v lidech snaží prolomit jejich individualitu a chce je ovládnout. P.CH.C.S. se snaží o pravý opak.
P.CH.C.S. se skládá z tzv. satanistických Templů, což jsou oficiální pobočky Chrámu, v současné době se nachází v Praze, Prostějově a Rakovníku. Stejně jako v LaVeyově První Církve Satanově existuje i v P.CH.C.S. hierarchie skládající se ze sedmi stupňů: Novic, Učeň, Zkušený, Znalý, Zkoušející, Pobočník a Nejvyšší Kněz. Stupně se rozlišují v množství pravomocí, nejnižším je Novic, který se nemůže zúčastňovat obřadů a není pokládán za člena Chrámu, nejvyšším je Nejvyšší Kněz, jež řídí činnost P.CH.C.S. Právo rozhodovat má Rada Třinácti, jedná se tedy o oligarchický způsob.
Činnost P.CH.C.S. se dá rozdělit na kultovní a osvětovou. Na svolaných kongregacích, kterých se účastní přední členové Chrámu, se probírají ideové a organizační záležitosti. Vzhledem k předsudkům společnosti vůči satanismu nemohou členové přispívat do obecně rozšířených médií, proto je vydáván vlastní časopis The Abyss, v němž prezentují své názory. Kromě toho také pořádají různé přednášky a besedy pro veřejnost.