Toto téma jsem si vybrala především ze zájmu o tuto problematiku, jelikož již delší dobu pozoruji, že přestože jdou technické vymoženosti vpřed, lidské myšlení se vrací v čase zpátky a hledá své kořeny. Lidé se pomalu začínají přesouvat z materiální roviny na rovinu duchovní, která zůstala po dlouhá léta zanedbávána. Neopohanství není vlastně nic nového ani převratného, je to pouze návrat tam, odkud jsme přišli, a proto je spoustě lidem tolik blízké.
Tento návrat byl z mnoha důvodů v historii téměř nemožný, ovšem v dnešní době, kdy každý rozhoduje sám za sebe, pro něj vznikly ideální podmínky. A zrovna v naší zemi je tento „krok zpět“ zcela pochopitelný, jak se vám pokusím vysvětlit na následujících stránkách.
Definice
Pojem „neopohanství“ je sice přesný výraz, ovšem mezi soudobými vyznavači se těší velké nelibosti a své vyznání nazývají prostě „pohanství“. Argumentují tím, že také neexistují „neošamani“, „neohinduisté“ či „neokřesťané“, v čemž samozřejmě mají pravdu.
Co tedy pojem „neopohanství“ (nebo také počeštělé „novopohanství“) znamená? Dá se říci, že je to znovuzrození pohanství. Předpona „neo“ se používá pro zdůraznění přerušení víry, ke kterému kdysi došlo a na které se opět navazuje.
Pod samotné pohanství řadíme stará přírodní náboženství, která se vyvíjela přirozenou cestou. V tomhle se ještě většina názorů shodne, ovšem začínají se různit v územích, které do této definice zahrnují. Někteří zahrnují mezi pohanské náboženství pouze kulty, které bývaly v Evropě. V tom případě bychom ovšem pod tento výraz nemohli počítat egyptské náboženství, jež je skoro totožné s evropským pohanstvím. Nehledě na to, že i stará americká náboženství, tedy náboženství Aztéků, Mayů i Inků, se dají počítat k pohanství vzhledem k polyteismu, což je větší množství bohů, a jejich souznění s přírodou. Já se v téhle práci budu zabývat spíše evropským pohanstvím, jež je nám kulturně bližší.
Slovo pohan pochází z latinského „paganus“ znamenající „vesničan“. Již z tohoto tedy můžeme vyvodit, že pohanství je silně spjato s přírodou a přírodními zákony. Pohané mají jiný náhled na svět, vnímají jeho koloběh a jeho cykly. Také jinak nahlíží na život a na smrt, ví, že vše, co vyrostlo, musí zaniknout, ví, že nic není černé ani bílé, díky čehož mají i jiný pohled na dobro a zlo.
Ve svém okolí jsem se také setkala s tím, že lidé pohanství zaměňovali s ateismem. Tohle je častý omyl způsobený tím, že církev slovem „pohan“ označovala každého, kdo nevyznával její víru, tedy ve většině případů ty, kteří podle ní vyznávali ďábla. Je to jistě zajímavý úhel pohledu, ovšem se skutečným pohanstvím nemá vůbec nic společného. Být pohanem neznamená být nevěřícím.
Také se můžete setkat s lidmi, kteří sice vyznávají pohanskou víru, sami se ovšem pohany nenazývají, jelikož to považují za hanlivé označení. To právě pramení z onoho církevního užívání.
Pohanství je velmi subjektivní náboženství, praktikováno buď individuálně nebo ve skupinách. Neexistují v něm žádná pevná pravidla „To udělej tak a tak“, nýbrž lidé se většinou řídí tím, jak to cítí, což bývá v mnoha případech i problém.
Z historie
Abychom pochopili, co v dnešní době napomohlo takovému rozmachu pohanského vyznání, musíme se podívat hlouběji do historie, abychom mohli pochopit souvislosti, jež k tomuto vedly.
Jak všichni víme, většina starověkých civilizací byla ze začátku polyteistická, do té doby, než bylo v Římě r. 380 n.l. přijato křesťanství jako státní náboženství. Tento mezník je v dějinách náboženství velmi důležitý, jelikož znamená začátek šíření křesťanství do okolních států a tím potlačování pohanské víry. Vzhledem k tomu, že pohané byli velmi otevření ke všem směrům a nechávali se velmi ovlivňovat, začali pomalu do svého kultu přijímat křesťanské prvky.
Postupem času se křesťanství stává jednotícím prvkem států. Panovníci si pro upevnění své moci pozívají do svých zemí křesťanské misionáře, do našich zemí přicházejí r.863 věrozvěsti Cyril a Metoděj na popud Rastislava, knížete Velkomoravské říše. Ti zde šíří křesťanství ve staroslověnském jazyce.
Mnoho lidí bylo násilím donuceno přejít na křesťanství, byly káceny posvátné háje, pro pohany tolik význačné: „…protože tento světec [svatý Bonifác] nechal v roce 725 u Geismaru v Hessensku porazit dub, zasvěcený Tórovi, aby pohanům jasně ukázal bezmocnost jejich boha a mohl je tak obrátit na křesťanství.“
U nás byla největší ranou Břetislavova dekreta z roku 1039, která přikazovala potírání pohanských zvyků a kácení posvátných hájů. Křesťanské kostely se stavěly na bývalých pohanských místech, pohanské zvyky a svátky přechází s trochou obměn do křesťanství. Pohanství nikdy nebylo úplně zničeno, ačkoliv to tak vypadalo.
Velkým zlomem v našich dějinách je husitství. Kritika církve v 15.století, díky které o ní lidé začali pochybovat, je velkým krokem k návratu pohanství. Křížové výpravy proti Českým zemím a další tresty udělené katolickým papežem, přispěly k nedůvěře lidí.
Dalším důležitým mezníkem je bitva na Bílé hoře roku 1620, po níž nastává rekatolizace, jež také nevede k vymizení nedůvěry k velkým církvím, obzvláště katolické, nýbrž naopak.
Obrat nastává roku 1781, kdy Josef II. vydává toleranční patent, který zajišťuje toleranci protestantů. Ještě sice ne úplnou rovnost, ale ta přichází už roku 1848. Tímto je náboženské napětí utlumeno.
Rozkvět pohanství, především slovanství, nastává v době Národního obrození. Spisovatelé se snaží vyzdvihnout český – slovanský – národ, a tak ve svých knihách píší o dějinách Slovanů (např. P. J. Šafařík – Slovanské starožitnosti), vrací se ke slovanskému jazyku (např. Josef Dobrovský – Základy jazyka staroslověnského), zaobírají se slovanskou mytologií a panslavismem. Celkově v této době vznikají nové pověsti a dochází k rozmachu pohanství, i když ne v takové míře, v jaké jej vnímáme dnes.
Asi takovým posledním důležitým mezníkem v dějinách pohanství je 17. listopad 1989, po kterém se otevřely státní hranice. Československo se znovu stává demokratickou zemí, čímž dochází i ke změně v myšlení lidí. Lidé se otevřeli novým věcem, chtěli začít poznávat věci dříve zakázané či nedostupné. Začala k nám přicházet literatura ze zahraničí, lidé si mohli vybírat ze spousty knih o meditacích, buddhismu, hinduismu, čarodějnictví, satanismu a Wicce.
Vlastně až díky této literatuře ze zahraničí nastal skutečný rozkvět pohanství a lidé se opět začali vracet tam, kde mohli původně být.
Rozdělení pohanství
Jak jsem již řekla na začátku, v této práci se budu zabývat především evropským pohanstvím. Věřím, že například aztécké náboženství by bylo pro evropského člověka velmi zajímavé, ovšem po duchovní stránce je mu celkem dosti vzdálené, stejně tak egyptské. Přestože jsou v naší zemi skupiny praktikující tradici Isis pocházející z Egypta, osobně si myslím, že praktikovat náboženství v jeho nepůvodním prostředí, je nepřirozené.
Evropské pohanství se dá rozdělit na antické náboženství, starogermánské Ásátrú, evropský šamanismus, keltský druidismus, náboženství starých Slovanů, čarodějnictví a Wiccu. V této části bych se chtěla věnovat těm nejrozšířenějším u nás, což je převážně náboženství Keltů, Slovanů a Germánů, vzhledem k faktu, že každému z nás koluje v žilách jejich krev.
Germánské pohanství
Germánství je pro mnohé nejzajímavější a nejbližší směr pohanství, ovšem celkem dlouhou dobu to bylo tabuizované téma.
Germánské náboženství začalo v době bronzové (1500 – 500 př. K.) a skončilo christianizací germánských kmenů (Gótové ve 3.- 4. stol., Frankové v 5. stol., jako poslední Skandinávie v 11.-13. stol.). Znovuobjevení započalo již v období renesance (zájem především o Tacitovu Germánii), dále pak v 19.století v období romantismu, zde ovšem především díky hudby (Prsten Nibelungův od Richarda Wagnera). Po Hitlerově nástupu k moci se vyvinula značná intenzita ve výzkumu germánské mytologie, byly zneužity i staré germánské symboly (svastika). Po 2.světové válce byla germánská mytologie pro ideologické zatížení tabuizována, zájem o ni nastal až v 60.letech, kdy se obnovily výzkumy po pravdivých informacích.
Velkou výhodou germánského pohanství je ta, že nacházíme spoustu pramenů, ze kterých můžeme dát dohromady zvyklosti a tradice, panteon bohů a jejich rituály. Hlavním pramenem germánské mytologie je Starší Edda, dále staré hrdinské eposy (Beowulf, Muspilli, Píseň o Hildebrandovi), či Zápisky o válce Gallské a Germanie. O jejich životě se dozvídáme z archeologických vykopávek a runových nápisů (tzv. Futhark).
Nejvyšším germánským bohem je Odin (někdy také nazýván Wotan), který byl uctíván především jako bůh války a válečníků, ale také jako bůh moudrosti. Podle pověsti to byl právě on, kdo získal runy tím, že tři dny a tři noci strávil pověšený na světovém stromu Yggdrasilu. Dalšími bohy jsou například jeho žena Frigg, Frey, Freya, Thor, Týr či Loki.
Jako každé předkřesťanské náboženství mají i Germáni svou představu o posmrtném životě. Padlí bojovníci přicházeli za pomoci Valkýr do Valhally, paláce Odina, kde se dále cvičili ve zbrani a připravovali se na konečnou bitvu, kterou měl zaniknout svět (ragnarök). Jelikož byli Vikingové velmi bojovný národ, všichni muži toužili padnout v bitvě. Ten, kdo nepadl na bitevním poli, šel do jednoho z germánských devíti světů, do Nifelheimu, místa mrtvých, kde je neustálý mráz a temnota (z tohoto důvodu se Germánům nezdálo křesťanské Peklo nijak hrozivé) a v němž vládla bohyně mrtvých, obryně Hel.
Zvláštností germánské mytologie je předurčený konec bohů, každý bůh měl nevyhnutelný osud v ragnaröku („Konečný osud bohů“).
Slovanské pohanství
Se Slovany je to velmi složité. Nejenže jistě nevíme, odkud se u nás vlastně Slované vzali, ale navíc po sobě nezanechali žádné písemné prameny, z nichž bychom mohli čerpat a zrekonstruovat jejich kult.
Takže z těch útržků, které můžeme poskládat, víme, že Slované se jako etnikum vyvíjeli někdy v době bronzové mezi řekami Vislou a Dněprem a z této tzv. pravlasti se během stěhování národů v 6. a 7.stol. rozšířili do střední, východní i jihovýchodní Evropy. Byli zdatnými zemědělci i bojovníky, měli své posvátné háje a svatyně, které byly oficiálně od roku 1039 ničeny na příkaz knížete Břetislava II.
O jejich zvycích a mytologii se dozvídáme z poznatků neslovanských národů a později křesťanských misionářů, proto jsou tyto údaje nepřesné a mnohdy i zavádějící. Jedním z pramenů je v Rusku kronika Nestorova (11./12. stol.) a pár zmínek ve Slově o pluku Igorově, u pobaltských Slovanů zprávy od Dětmara (10./11. stol.) či Helmonda (12. stol.), u jižních Slovanů zprávy od Prokopia (6. stol.). V Čechách najdeme sporné zprávy v Kristiánově legendě či Kosmově Kronice české, něco málo se dovídáme i z archeologických vykopávek.
U Slovanů je i problémem určit hlavní panteon bohů, jelikož zvyklosti a bohové se měnili z místa na místo, z města do města. V jednom městě se můžeme setkat s Perunem jako s bohem bouře a války, ve druhém jako s bohem úrody. Bohové se tedy různě prolínali, ovšem je pravdou, že přírodní bohové, jako víly, sudičky či rusalky se nacházely ve všech oblastech. Slované jsou především známi uctíváním předků a svých domácích ochranných bůžků (domovoj, had hospodáříček).
Abych se přece jen zmínila o některých slovanských bozích, jmenovala bych na prvním místě Peruna, boha hromu a blesku, někdy také války. Za ním mohou následovat Svarog a Dažbog, bohové slunce, Veles, ochránce stád a hospodářství, Stribog, bůh větru, či Mokoše, bohyně vody a země.
I Slované věřili na posmrtný život, podle nich šla duše do říše mrtvých, která se nazývala nav, v některých pramenech najdeme jednoduché slovo „ráj“. Někdy se duše nešťastně zemřelých lidí, jako mohly být utopené dívky či sebevražedkyně, proměnily v různé přírodní bytosti, například rusalky, na které se muselo pamatovat, aby se žijícím lidem nemstily.
Pro prostého člověka byla smrt něco naprosto přirozeného, ve svém každodenním životě spjatém s přírodou byl svědkem neustálého vzniku a zániku. Smrt bral pouze jako odchod do jiných míst, o tom svědčí i veselost při pohřebních hostinách. „Věřilo se, že opravdové slzy dokáží zemřelého pálit či tížit, a tím ho poutat k tomu, co už opustil.“
Keltské pohanství
Keltové v dnešní době získávají u pohanů stále větší oblibu. Historikové totiž přišli s tím, že našimi předky nejsou pouze Slované, nýbrž také Keltové, a vzhledem k tomu, že keltští druidové jsou pro většinu lidí zajímavější a tajemnější než slovanští kněží, těší se větší oblibě. Navíc se toho o Keltech také dost dozvídáme z nejrůznějších pramenů, díky čemuž se dá zrekonstruovat keltský kult božstev.
Keltské kmeny dorazily do Evropy někdy kolem 10. – 9. stol. př. n. l. na území již existujících kultur, od kterých mnohé převzaly, např. megalitické stavby, pocházející až z neolitické doby, které Keltové hojně využívali. Postupně se rozšířili do západní, střední, částečně i jižní a východní Evropy, včetně našeho území. Přestože měli jednotný jazyk, kulturu i náboženství, nevytvořili nikdy jednotný stát. Největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stol. př. n. l.; v 1. stol. př. n. l. podlehli Římanům (z této doby pochází slavný hrdina Vercingetorix) a byli postupně vytlačováni do Skotska a Irska. Postupem času přijali křesťanství a vytvořili si vlastní písmo ogham.
Hlavní prameny, ze kterých získáváme poznatky o Keltech, jsou archeologické vykopávky (na našem území oppida v Závisti nad Zbraslaví, Starém Hradisku či ve Stradonicích u Berouna), práce Tacita či kniha Zápisky o válce Gallské od G. J. Caesara. Samotní Keltové nám žádné své písemné pozůstatky o mytologii a svém životě nezanechali, jelikož druidové (keltští kněží) zapsání tradic zakazovali.
Co se týče keltských bohů, Keltové také nebyli v bozích úplně jednotní a měli spoustu lokálních bohů. Nejznámější je asi bohyně Epona, bohyně koní a celkově tažných zvířat, hojnosti a vody a Cernunnos, bůh života a smrti. Dalšími jsou například Teutates, chápán jako kmenový bůh, vůdce ve válce i míru, Taranis, původně pouze bůh počasí, časem mu byly přidávány další funkce, či Esus, o němž se dodnes neví, co přesně měl zobrazovat.
Také Keltové věřili na posmrtný život. Podle nich se zemřelá duše vtělí do jiného těla a opět žije dál, aby pokračovala ve svém vývoji. Pouze padlí bojovníci mohli hned stanout po boku bohů. V takovém pojetí není divu, že se lidé smrti nebáli, ale brali ji jako součástí života, který nekončí, ale neustále se obnovuje.
Wicca
Wicca je náboženství založené Geraldem B.Gardnerem kolem poloviny 20. stol. v Anglii. Samotní vyznavači Wiccy se nazývají čaroději a čarodějnicemi, ovšem neztotožňují se přímo s čarodějnictvím, čímž se dostávají do rozporu s laickou veřejností, která tyto pojmy vnímá jako jedno a totéž.
Celkově je Wicca rozporuplné náboženství, jelikož někteří ji uznávají jako moderní náboženství, jiní říkají, že navazuje na kult bohyně Matky z neolitu. Samotní její přívrženci ji berou spíše jako staré náboženství, které nikdy nevymizelo, pouze se rozrůstalo v utajení.
Problémem Wiccy v dnešní době je její komerčnost, jelikož každá druhá kniha, jež najdete mezi okultistickou literaturou, je právě o ní. Ovšem většina autorů podává jen povrchní náhled a hlubší pohled, který se nesmí šířit dál než mezi přívržence, si pochopitelně nechávají pro sebe, čímž vzniká spousta tzv. přívrženců, kteří si přečtou tři knihy a už se považují za wiccany.
Samotné náboženství je založeno na víru v Boha a Bohyni a celkově dualitu v přírodě. „Ne každá čarodějnice je wiccan a ne každá čarodějnice je pohan. Ne každý pohan je wiccan. Ale každý wiccan je pohan a zároveň praktikuje čarodějnictví.“ Přívrženci Wiccy se scházejí minimálně osmkrát do roka při oslavách sabatů (důležitých svátků v roce), někdy i slaví tzv. esbaty, tedy úplňky. Sdružení 5 – 8 lidí se nazývá coven, který se pravidelně schází, má vlastní pravidla a jehož členové společně praktikují rituály.
Jedinečnost Wiccy spočívá v jejím udržování linie, v praxi to znamená, že wiccanem se nemůže stát ten, kdo přečte spoustu knih o tomto tématu a začne praktikovat rituály, nýbrž ten, jehož do Wiccy zasvětí již zasvěcený čaroděj či čarodějnice (muže zasvěcuje čarodějnice, ženu čaroděj). V současné době v naší zemi není nikdo, kdo by případného uchazeče mohl zasvětit, tudíž je nutné najít si někoho v zahraničí, např. v Rakousku, kde existují coveny s dlouholetou tradicí.
Jako každé jiné pohanské náboženství, také Wicca nevěří v konec duše při smrti, nýbrž věří, že duše jde dále a „v přítomnosti Bohů odpočívají, hodnotí své minulé činy a nabírají síly k dalšímu zrození.“
Čarodějnictví
Pod pojmem čarodějnice (v případě, že nemluvíme o přívrženci Wiccy) máme na mysli člověka, který praktikuje především přírodní magii. O čarodějnictví byla napsána spousta knih, ovšem pravdou je, že čarodějnictví je velmi individuálním směrem a většina čarodějnic a čarodějů jej praktikují tak, jak to sami cítí; tomuto směru říkáme eklektické čarodějnictví.
Když se ohlédneme trochu do historie čarodějnictví, zjistíme, že magie, jak se říká síle, jíž čarodějnice využívají, se vyvíjela už od doby kamenné. Pravěký člověk byl závislý na lovu a na počtu lidí v klanu, pokud chtěl přežít. A to vše záviselo na úspěchu při lovu a na mnoha dalších podmínkách, které podle něj řídily síly přírody. A tak vznikal bůh hromu, deště, až vznikl Bůh lovu. Důležitá byla také plodnost žen, kterou si zajišťovali uctíváním Bohyně plodnosti. První magické obřady získávaly formu sympatetické magie, tedy, pokud chtěli ulovit ve skutečnosti např.bizona, vytvořili jej z hlíny a pak jej symbolicky skolili oštěpy. Spolu s vývojem lidstva se vyvíjela i jejich představa o Božstvech a o samotné magii; z lidí, jež ji používali k léčebným obřadům se stávali čarodějové a čarodějky, kteří byli v období nástupu křesťanství pronásledováni. V průběhu 17.století tyto „hony na čarodějnice“ ustaly, ovšem i přesto zůstávali členové, kteří zůstali věrni starým tradicím, v utajení.
Prvním čarodějem v Anglii, který vyšel na veřejnost, byl G. B. Gardner, v Americe to pak byl R. Buckland.
Jak již bylo řečeno výše, ne každá čarodějnice je pohan, nemusí vyznávat přímo božstva, naopak, většina čarodějnic jen uctívá nepojmenovatelnou sílu v přírodě. Některým čarodějnicím stačí pouze provádění jednoduchých kouzel a vykládání Tarotů, jiné potřebují téměř každoměsíční provádění rituálů a věštění budoucnosti.
Chtěla bych také uvést na pravou míru tvrzení, že čarodějnice škodí lidem či dobytku. Toto tvrzení je nepatřičné a pochází z doby inkvizice, která likvidovala všechny lidi, kteří nebyli křesťané, a bohužel se zachovalo až do dnešních dob. Není pravdou, že čarodějnice škodí lidem, naopak se jim snaží pomáhat, když je o to někdo požádá. Stejně jak přívrženci Wiccy, i čarodějnice se řídí pravidlem „Čiň co chceš, pokud neškodíš.“ a pravidlo karmy „Cokoliv provedeš, se ti třikrát vrátí.“
O čarodějnicích se také říkává, že lítají na sabaty, kde vzývají ďábla. Také tohle je lež vymyšlená bojácnou středověkou společností. Čarodějnictví a satanismus jsou dva odlišné proudy, které nikdy nesplývaly a nesplývají v jeden. Navíc satanismus v jeho lehčí podobě není ani tak velebení satana, jako člověka.
K čarodějnictví také řadíme menší proudy, jako je např. léčitelství, bylinkářství, věštění, provozování různých druhů magie (svíčková, provázková, ochranná) a mnoho dalších.
Jiné
Antické pohanství není v dnešní době natolik rozšířené jako ostatní pohanské směry. Je to trochu zarážející, jelikož řecká a římská mytologie je nejvíce propracovaná ze všech evropských mytologií a celkově toho o životě Řeků a Římanů víme nejvíce. Vzhledem k tomu, že tento směr není u nás natolik vyznáván, věnuje se mu jen pár jednotlivců, tak jsem se o něm zmínila pouze v tomhle odstavci, přestože by si jistě zasloužil vlastní kapitolu.
K pohanství také můžeme zařadit šamanismus, ke kterému se i v dnešní době obrací velký počet lidí. Základem šamanismu je práce s vlastním totemovým zvířetem a s vlastní myslí. Podstatným znakem je také cestování mezi obvyklou realitou a jinými realitami, čemuž pomáhá navozený změněný stav vědomí, buď různými halucinogenními látkami (drogy, byliny), či bubnování, chřestění, tanec, apod.
Šamanismus ovšem není náboženství, zmínila jsem se zde o něm pouze z důvodu jeho současného používání mnoha pohany. Také je potřeba vyvrátit tvrzení, že šamanismus je spojen s černou magií, tedy, že šamani lidem škodí. I tohle tvrzení je nepravdivé, neboť hlavním účelem šamanismu je právě poznat sám sebe a pomáhat lidem, zvířatům i neživé přírodě.
V souvislosti se šamanismem bychom se také mohli zmínit o náboženství původních amerických obyvatel, tedy severoamerických Indiánů, přestože to již nespadá pod evropské pohanství. Vyznavači jejich náboženství se v naší republice objevují velice sporadicky, spíše působí jako jednotlivci, než jako skupina.
Odlišnost od jiných náboženství
Aby se pohanství v dnešní době v takové míře rozrůstalo, muselo v něčem předčít velké církve, které se u nás ve středověku těšily velké oblibě. Zamyslela jsem se, co k tomu mohlo vést, především jsem se zaměřila na rozdíly mezi pohanstvím a jinými náboženskými směry, především křesťanstvím.
Pohanství je v prvé řadě polyteistickým náboženstvím a jeho bohové, ať už mluvíme o bozích Slovanů, Germánů či Keltů, nesou antropomorfní znaky, čímž jsou mnoha lidem blízcí, jelikož mají i své špatné lidské vlastnosti (např. germánský Loki) a nejsou neomylní a všemilující jako křesťanský Bůh. Jedním slovem se dá říci, že jsou pro lidi přirození.
S tím také souvisí fakt, že všechna pohanská náboženství uznávají ženskou část božství, nejen tu mužskou, jak je tomu u veškerých monoteistických náboženství.
Většina náboženství klade důraz pouze na duši či život po smrti, ovšem pro pohanství je důležitý i život, který zde strávíme. Pro pohany není důležitá pouze láska k Bohu, nýbrž i samotná láska k životu. Jak se říká v Cestě Devatera ctností (novodobý etický kodex vytvořený na základě dochovaných tradic pohanských národů): „V konečném zúčtování nejsou důležité vítězství či prohry, ale vůle k boji. Nejsme ovce pokorně očekávající rány osudu. Jsme dravci, o své životy budeme neúnavně bojovat.“
Osobně mi přijde jako velká výhoda pohanství jeho otevřenost. Je otevřené různým novým směrům, respektuje eklektické cesty založené na individuální bázi, nemá žádná pravidla, která by se v rámci celého pohanství musela dodržovat (v rámci jednotlivých kultů ovšem ano). I soudobí neopohané se snaží, aby jejich náboženství bylo co nejvěrnější kopií toho z minulosti, ovšem pravdou je, že se muselo přizpůsobit dnešní době. Navíc, přiznejme si to, nebýt internetu, nevykazovalo by české neopohanství takovou aktivitu a nemělo by takový počet přívrženců jako dnes.
S touto otevřeností také souvisí šíření pohanství v historii, ke kterému, na rozdíl od křesťanství, vůbec nedocházelo, natož k násilnému vnucování jiným národům. Pohané naopak byli otevření i jiným náboženstvím a časem začali přijímat i křesťanské prvky, nikdy nevedli křížové výpravy či svatou válku.
Také se dá říci, že pohanství má jiný náhled na dobro a zlo, většina církví má přímo dané, co je špatné a co dobré, co člověk smí dělat a co nesmí. Pohanství uznává, že nic není černé nebo bílé, tedy ukážeme-li si to na extrémním případě, vražda vykonaná pro záchranu života není zlem.
Dalším rozdílem od velkých církví je ten, že většina neopohanů se zná, buď osobně, nebo alespoň ví o existenci toho druhého. To je zapřičiněno častým vzájemným kontaktem neopohanů mezi sebou a přítomností na různých festivalech či obřadech, které nejsou určeny pro širokou veřejnost, ale opravdu pouze pro pohany.
A pravděpodobně asi nejdůležitějším a nejčastějším důvodem, díky kterého se lidé obracejí k pohanství, je jeho spřízněnost s přírodou. Když vezmeme v úvahu stav, ve kterém se nachází v současné době příroda, tak snadno pochopíme pohnutky, jež lidi táhnou zpátky ke kořenům. Spousta pohanů jsou aktivními členy nejrůznějších ekologických organizací a snaží se navrátit přirozenou rovnováhu našeho světa.
Pozůstatky pohanství
Člověku žijícím v dnešní moderní době se může zdát, že pohanství úplně vymizelo ze světa. Opak je pravdou, z pohanství se nám v našich tradicích udrželo více než se na první pohled zdá.
Stačí si otevřít jakoukoliv pohádkovou knihu pro děti. Myslíte si, že vodníci, víly a zlí duchové jsou pouhým výmyslem autorů? V tom případě jste na omylu, jelikož všechny tyto bytosti jsou přírodní duchové uctívaní Slovany. Skoro v každé pohádce můžete narazit na nějakou bytost, která jimi bývala kdysi uctívaná. I tolik známá pohádková baba Jaga je Slovany zosobňovaná bouře, obraz hrozivé tváře přírody. Samotný vodník je duchem vody, víly a rusalky jsou duše nešťastně zemřelých dívek.
Nejvíce si pozůstatků pohanských zvyků můžeme všimnout na svátcích, které v průběhu roku slavíme, především Vánoce a Velikonoce.
Na zimní slunovrat pohané slavili narození slunečního božstva, staří Řekové boha Hélia, pro Římany to byl svátek hojnosti zasvěcený Saturnovi. Slované ještě navíc na počátku nového roku chodili na tzv. koledu, kdy lidé obcházeli domy s figurou („děťátkem“ symbolizujícím nově narozené slunce) s prosbami, říkadly a písněmi a tamější obyvatelé domu je vždy na oplátku pohostili. S příchodem křesťanství se veškeré pohanské zvyklosti ničily, proto na toto období křesťané zavedli svátek narození Ježíše Krista, přestože se podle novozákonních reálií v tomto období narodit nemohl.
I tradice Velikonoc, křesťanský svátek ukřižování a zmrtvýchvstání Krista, má kořeny v pohanské době. Pohané slavili na jarní rovnodennost svátek Ostara, což je svátek jara. Rovnodennost byla pro pohany čas plození, světlo přemáhá tmu. Slavil se příchod bohyně plodnosti, zasévaly se semena, barvila vajíčka, domy se zdobily barevnými stuhami a věnci žlutých květin. Z pohanských dob pochází i zvyk bití holek karabáči, jak jej známe dnes.
Pozůstatky pohanství také můžeme najít v slavnosti Pálení čarodějnic, která má sice v dnešní době křesťanský podtext, ovšem původně to byl keltský svátek Beltain, nazvaný podle keltského boha Bela, v překladu tedy znamená „Belovy ohně“. Na vyvýšených místech se zapálily ohně, lidé tančili kolem nich, přeskakovali je, slavili příchod léta a žádali, aby bylo úrodné. Tyto slavnosti se vyznačovaly velkou nevázaností a promiskuitou, i z tohoto důvodu byly tak brzy vyděšenými křesťanskými misionáři zakázány. V dnešní době nám zůstalo akorát líbání pod rozkvetlou třešní na prvního máje a stavění májek.
Jak vidíme, spoustu pohanských zvyků najdeme hlavně ve folkloru, proto nám velmi pomáhá při studiu dávných zvyklostí.
Současné pohanské skupiny u nás
V současnosti se na našem území nachází spousta pohanských skupin, které mezi sebou různě spolupracují a vzájemně se účastní rituálů. Mnoho z nich také spolupracuje se zahraničními skupinami a jezdí na různá setkání do okolních států.
Mezi největší a nejvýznamnější patří asi mezinárodní organizace Ár nDraoícht Féin (zkráceně ADF). Byla založena roku 1983 Isaacem Bonewitsem. Název v překladu z irštiny znamená „naše vlastní druidství“. Původně vznikla jako síť nezávislých badatelů zajímajících se o druidy a ostatní indoevropské náboženství, ale časem se rozrostla v plnohodnotnou novopohanskou organizaci, jež má kolem 1200 členů převážně v USA a Velké Británii. U nás najdeme její působiště především v Praze.
Dalším větším společenstvím je Rodná víra, jež se zabývá obnovou původní slovanské víry. Pořádá náboženské obřady, besedy a shromáždění a celkově osvětovou činnost. Působí na území celé České republiky, jelikož celé společenství je rozděleno na dvě družiny osm obcí, které jsou rozesety po celém území.
Významným sdružením je Dávný obyčej, který se snaží spojit všechny pohany na našem území bez ohledu na to, kterému pohanskému směru se věnují. Jeho cíli jsou zrovnoprávnění pohanství s ostatními náboženskými směry (jako je křesťanství, buddhismus, džinismus, aj.), překladatelská a publikační činnost a organizace různých akcí a přednášek.
Další organizací sdružující pohany je Pohanská federace, zkráceně PFI (Pagan Federation International) s hlavním sídlem v Holandsku. V Čechách ji najdeme od roku 2006 a její hlavní náplní jsou pravidelná setkávání pohanů, různé přednášky a pořádání společných výletů.
Jedním z nejstarších kultů na našem území je Brothrjus wulfe (Bratrstvo vlků), který zahrnuje jen malou uzavřenou skupinu lidí. Zahrnuje vyznavače vlčího kultu, nazývané vlkodlaci. Vychází z uctívání vlka buď jako božstva, totemu či duchovního průvodce a orientují se na staroevropskou či germánskou tradici. V současné době na našem území existují dva klany, oba v Čechách.
Závěr
Pohanství zatím není oficiální náboženství, ovšem pokud zájem o něj bude růst takovou rychlostí jako doposud, je docela možné, že se jím v dohledné době stane.
Lidé se stávají tolerantnějšími, obzvláště u nás, vzhledem k faktu, že Česká republika je nejateističtější zemí v Evropě; i z tohoto důvodu má rozvoj pohanství u nás budoucnost.
Pohanství se přizpůsobuje člověku, a přesto jej dokáže vést a dát mu to, co sám hledá. Především duševní rovnováhu a naleznutí místa v přírodě, neboť ona je ta, která mu dala život a která si jej znovu vezme zpět až nastane čas.