Velké šelmy v Beskydech

Byly doby, kdy pro mne vlk představoval jen zlé stvoření, které na potkání požírá lidi, a již při představě setkání s medvědem mi tuhla krev v žilách. Časy se ovšem mění a dnes se sama jakožto člen vlčích hlídek pořádaných Hnutím Duha snažím tyto živočichy vyhledat, či nalézt alespoň důkazy toho, že s námi stále žijí.

Od dob probuzení zájmu o tuto problematiku jsem se setkala již se spoustou názorů a odmítavých postojů vůči šelmám, většinou způsobených nevědomostí lidí, kteří o této problematice nic nevěděli. Proto bych se v této práci chtěla pokusit alespoň o částečné vyložení současné situace šelem na našem území a zejména uvést na pravou míru pověry, jež způsobují právě tento odmítavý postoj.

Zajímám se především o vlka obecného (Canis lupus), proto je mu také věnováno více prostoru než ostatním dvěma šelmám vyskytujícím se na našem území, přestože jeho rozšíření není tolik rozsáhlé jako rozšíření rysa ostrovida (Lynx lynx).

Historie výskytu šelem v České republice

V minulosti se na našem území běžně vyskytovaly všechny tři velké šelmy, rys ostrovid (Lynx lynx), medvěd hnědý (Ursus arctos) i vlk obecný (Canis lupus), ovšem v důsledku poklesu lesnatosti a pronásledování člověkem byly v 17. a 18. století zcela vyhubeny.

Rys ostrovid se u nás běžně vyskytoval do 16. století, v lesnatějších vrchovinách a horských oblastech vydržel až do 18. století, poslední rys v Čechách byl zastřelen roku 1835 u Tábora.

Medvěd hnědý se na našem území zachoval déle, poslední medvěd na Šumavě padl pravděpodobně v roce 1856 a na Moravě je poslední zástřel datován až do roku 1893 v okolí Hukvald.

Poslední vlk obecný na Šumavě byl zastřelen v roce 1874, na Moravě až v roce 1914.

Na těchto datech můžeme jasně vypozorovat, že tyto šelmy přežily déle na Moravě, přesněji řečeno v Beskydech, na hranicích se Slovenskem, odkud k nám migrovaly. Díky tomuto docházelo k postupnému obnovování populace šelem, jako první přišli rysi (ve 40. letech), po nich medvědi (v 70. letech) a jako poslední vlci (v polovině 90. let).

Přirozenou cestou se rysi rozšířili i v Jeseníkách a jednu dobu také na Českomoravské vrchovině, jiné to bylo na Šumavě, kde musela proběhnout v letech 1982 – 1986 reintrodukce (umělé vysazení) šelem na místa, kde dříve žily a byly člověkem vyhubeny. Ze začátku se jim tu žilo velmi dobře a spontánně se rozšířili i do dalších oblastí jihozápadních Čech.

Beskydská populace velkých šelem byla postupně zdecimována legálním i nelegálním odstřelem. K jejímu obnovení došlo opět jen díky migraci z východního Slovenska, bez níž by obnova nebyla možná a na níž jsme závislí i v současnosti.

Výskyt vlků a medvědů mimo území Beskyd je zatím pouze sporadický, bylo spatřeno pár vlků na Šumavě, ovšem jednalo se o jednotlivce, ne o členy smečky, navíc, nebyla zaznamenána reprodukce.

velke-selmy-v-beskydech
velke-selmy-v-beskydech

 

Význam šelem v přírodě

S návratem velkých šelem do krajiny Beskyd vyvstaly mnohé dohady a diskuze na téma jejich škodlivosti. Argumenty proti šelmám předhazovali především myslivci a chovatelé ovcí či jiných domácích zvířat, jelikož si navykli na klid, který díky absenci šelem v přírodě panoval. Ve skutečnosti je ovšem jejich výskyt významný z mnoha důvodů.

Prvním z nich je snižování počtu spárkaté zvěře, jejíž populace se vymkla kontrole a jejíž stavy se pohybují vysoko nad únosnou kapacitou prostředí, čímž dochází k nadměrnému spásání a tím k ničení přirozené struktury biotopu. Tím také ubývají zdroje potravy ostatním živočichům a zároveň i lesní byliny, včetně chráněných druhů, a je blokována přirozená obnova. V Beskydech můžeme pozorovat od návratu velkých šelem zejména obnovu jedle, která na mnoha místech roste již bez umělé ochrany.

Svou přítomností šelmy také ovlivňují chování své kořisti, která za dobu jejich nepřítomnosti povolila v ostražitosti. Z obavy z útoku si již jeleni nemohou dovolit trávit dlouhý čas v jedné lokalitě, čímž dochází k jejich častějšímu přemisťování, a tím může docházet k obnově biotopu. Ze strachu z predátorů také žijí skrytějším životem.

Šelmy také tím, že přednostně loví slabší, mladé či naopak staré, hůře smyslově vybavené nebo nemocné kusy, napomáhají přírodnímu výběru a zlepšují tím celkové zdraví dané lokality.

Význam šelem v přírodě není jen selektivní, nýbrž také sanitární. Na nemoci je náchylná především mladá či naopak stará zvěř, která nemoc dál přenáší. Vzhledem k tomu, že tato zvířata jsou přirozenou kořistí šelem, nedochází k dalšímu šíření nákazy, čímž se počet nákazou usmrcených zvířat snižuje na minimum. Vlk je také považován pro jeho predátorské sklony k lišce za přirozeného regulátora vztekliny.

Velké šelmy také napomáhají zvyšování biodiverzity podporováním mrchožroutů a rozkladačů, kteří se přiživují na zbytcích jimi stržené kořisti. Je zjištěno, že až pro 30 druhů malých a středně velkých savců a ptáků tvoří zbytky kopytníků nedílnou součást jejich potravy. V případě absence velkých šelem jsou kadávery přístupné jen sezónně, nejčastěji v zimě. Jejich přítomnost představuje celoroční přísun živočišných zbytků.

Nedílnou součást významu velkých šelem v přírodě tvoří regulace malých šelem, zejména lišek (v 5% vzorků trusu rysa ostrovida ze Šumavy byla nalezena liščí srst). Na totéž poukazují i myslivci z Beskyd, jejichž zkušenosti naznačují, že početnost lišek je menší v oblasti, kde se vyskytuje rys. Na Slovensku se vlk podílí na regulaci populace lišek a toulavých psů, v Estonsku dokonce reguluje bobří populaci.

Vlk obecný (Canis lupus)

Vlk je poslední šelmou, která se na naše území vrátila, a také jedinou, jejíž návrat způsobil takový rozvrat ve společnosti, jež se rozdělila na dvě části: jedna část, která jeho návrat brala jako velice pozitivní a rozhodla se jej udržet, a druhá, která se rozhodla, že jeho stavy při první příležitosti opět vymýtí. A tak se také při jeho prvním pokusu o návrat v 90. letech stalo.

 

Způsob života

Život vlka se dá v mnohém přirovnat k lidskému společenství a v mnohém jej dokonce předčí. Pro plnohodnotný vlčí život je potřeba smečky, která skýtá mezi 5–7 jedinci, a jejímž základem je rodinné pouto a soudržnost, a to nejen kvůli lovu. Vlčí páry jsou si ve většině případů věrné po celý život, na výchově mláďat se podílí všichni členové smečky a o kořist se dělí celá smečka. Přežití vlka tedy zcela závisí na spolupráci smečky, v níž vládne přísná (ovšem ne neměnná) hierarchie.

Vůdčí postavení ve smečce zaujímá alfa pár (alfa vlčice a alfa vlk), který má jako jediný právo rozmnožování a také přednostní právo krmit se u kořisti. Není pravdou, že alfou se vlk stává pouze bojem, v případě volně žijících smeček se vlci dostávají do nejvyšší pozice tím, že dospějí, opustí smečku a najdou si partnera, s nímž zplodí potomky. Tedy, smečka je velká rodina skládající se z rodičů a jejich potomků. Navíc, termín alfa je poněkud zavádějící, jelikož vlk alfa ne vždy vede lov, ani se nemusí krmit jako první. Může být alfou jen za určitých okolností či při určitých činnostech.

Hierarchie smečky je organizována ve dvou liniích – alfa samec dominuje samcům, alfa samice dominuje ostatním samicím ve smečce.

Alfa páru jsou podřízeni ostatní členové smečky, nejvýše je beta pár, který může ohrožovat pozici alfy. Výjimku tvoří vlčata, kterým žádný člen smečky neublíží a nikdy jim neodepře potravu. Ta si také tvoří svou sociální strukturu bez ohledu na pohlaví, která se za jejich život ještě mnohokrát změní.

Nejnižší postavení ve smečce má jedinec omega. Omegou se vlk může stát z různých příčin, například prohraným bojem o místo alfy či ztráta vůdčí pozice z důvodu nemoci či stáří. Omega nemusí být nutně jen obětním beránkem smečky, ale udržuje i zdravou vitalitu a dobrou náladu. Nejhůře na tom bývají omega vlci při chovu smečky v zajetí, poněvadž si na něm smečka může vybíjet svou frustraci, což může končit i smrtí.

„Boje o moc“ jsou známy spíše z chování vlků v zajetí, volně žijící smečky jsou spíše složeny z členů jedné rodiny, takže zde vládne přirozený respekt.

Vlci jsou považování za tvory teritoriální, tedy vyskytují se na jednom území, které si sami označí pachovými značkami (močí či trusem) a vokálně (vytím), čímž dávají sousedním smečkám najevo, že na tomto území si nárokují veškeré potravinové zdroje a prostor. Teritorium může být stálé či dočasné, obecně je běžné, že vlci mění své teritorium kvůli nedostatku kořisti či v období rození vlčat a jejich výchovy.

 

Potrava a způsob lovu

Vlčí kořist je velmi variabilní, záleží na jejím výskytu v jednotlivých oblastech a vlčích teritoriích. V Severní Americe vlci loví například jeleny wapiti, karibu, losy, pižmoně, bizony, dokonce dokážou ulovit táhnoucí lososy. V době nouze jsou schopni sníst skoro vše, od hmyzu po drobné hlodavce.

Na území Evropy vlci loví především jelení a srnčí zvěř, divoká prasata, zajíce atp. Někdy vlky lákají i nestřežená stáda domácích zvířat, ovcí, hovězího dobytka a výjimečně i koní.

Z větší části platí, že vlci napomáhají přírodnímu výběru, tedy že loví převážně zvířata handicapovaná, nemocná, zraněná či mláďata. Tím těmto zvířatům zvyšují schopnost přežít.

Loveckou úspěšnost zajišťuje týmová spolupráce smečky. Vlci se vždy měli za bezchybné lovce, ovšem opak je pravdou: výzkum terénních zoologů dokazuje, že úspěšných bývá asi 10 % všech loveckých pokusů.

Lov vlků se rovná štvanici – někdy kořist štvou pár minut, někdy i několik dní. Jeden nebo několik vlků sleduje stádo a upoutává jeho pozornost, zatímco jej ostatní vlci obklíčí a tím v něm vyvolají paniku. Zvířata se rozutečou a opustí slabé jedince, které jinak drží ve svém středu. Na tento okamžik vlci čekají, vyberou si vhodnou oběť a začnou ji štvát. Když je kořist již dlouhým během vysílená, pokouší se jí vlci strhnout.

Strhnutí kořisti začíná zraňováním na bocích a slabinách (způsobuje vysílení oběti a šok), když se jim podaří kořist strhnout k zemi, roztrhají ji dutinu břišní, čímž ji usmrtí. U hodně velké kořisti se jeden vlk zpravidla zakousne do čelisti zvířete a ostatní ji zraňují na břiše. Naopak menší kořisti útočí zpravidla přímo na hrdlo.

Konzumace kořisti je vedená hierarchií – první se nají alfa vlk či vlčata, pak ostatní vlci. Najednou jsou vlci schopní strávit i 9 kg masa, což jim umožňuje vydržet i několik dní bez potravy. Pak se napijí velkého množství vody, čímž účinně zabraňují otravě močovinou, která se v jejich tělech vytváří. K trávení jim pomáhají velká játra a pankreas. Po nakrmení odpočívají dvě až tři hodiny, aby v klidu strávili potravu.

 

Současná situace

Na našem území byla přítomnost vlků prokázána od roku 1994, kdy ovšem docházelo k odstřelu, takže výše jejich populace nepřesáhla desítku.

Podle shrnutí výsledků z monitorování šelem v Beskydech z let 2003 – 2010 se na našem území vyskytuje 5 – 7 jedinců, nejčastěji v oblasti česko-slovenského pohraničí. Jádrovými oblastmi jsou severní část Moravskoslezských Beskyd (okolí Malého a Velkého Polomu) a východní část Javorníků (okolí Malého a Velkého Javorníku). Častější výskyt byl zaznamenán v masivu Lysé hory a Smrku, také v centrální části Vsetínských vrchů.

Jedná se o jedince, kteří migrují ze Slovenska, především z CHKO Kysuce, nejedná se tedy o zvířata, která se na tomto území trvale usídlila.

Sporadicky vlci také přebíhají do jiných pohoří, na Šumavu a do Jeseníků, zde se ovšem vyskytují jen velmi vzácně.

 

Interakce s člověkem

Vlci bývají považování za krvelačná zvířata, která jsou nejnebezpečnějším nepřítelem člověka v evropské krajině. Tento předsudek si v sobě neseme již od dětství, kdy se v pohádkách dozvídáme, jak chce vlk sežrat kůzlátka, prasátka, či dokonce Červenou Karkulku.

Kdybych ovšem dali veškeré předsudky stranou, zjistili bychom, že jen málokdo se v dnešní době setkal ve volné přírodě s vlkem, natož aby vlci zaútočili na člověka. Ve skutečnosti jsou totiž vlci plachá a ostražitá zvířata, jež se setkání s člověkem vyhýbají.

Jediným problémem bývá napadání stád ovcí, v případě, že se vlk dostane do oblasti obydlené člověkem a naláká jej volně dostupná kořist. Z toho důvodu se majitelům stád doporučuje pořádné oplocení, nejlépe elektrickým ohradníkem, a hlídání stáda pasteveckým psem. Když zvíře vidí takto ohlídanou kořist, vyhne se jí a hledá dál.

 

Pobytové znaky

Ze všech znaků si v terénu nejčastěji povšimneme stop, které bývají čtyřprsté se zřetelnými otisky drápů, čímž jsou snadno zaměnitelné se stopami psů. Určujícím rozdílem pro nás může být postavení prstů, prostřední prsty jsou předsunuty před špičky krajních prstů, takže mezi ně můžeme proložit přímku. Také se říká, že stopa vlka je delší a štíhlejší než u psa, ovšem často to nebývá pravda, obzvláště přední stopy bývají vcelku kulaté. Zadní stopa bývá dlouhá 7,5 – 8 cm a široká 5,5 – 7 cm, přední je dlouhá 9,5 – 12 cm a široká 8,5 – 10 cm. Stopy jsou podobné stopám velkých psů, proto je hlavním rozlišovacím znakem stopní dráha vlků v klusu, kladou zadní tlapy přesně do stop předních tlap, čímž vzniká přímá linie napříč terénem (tzv. čárování).

V přírodě také můžeme narazit na vlčí trus, který má tvar válců o průměru 3 – 4 cm a dlouhých 10 – 15 cm, které obsahují kusy srsti a úlomky kostí. Vlci je často ukládají v hromádkách na nápadná místa (často značí hranice teritoria smečky).

I na stržené zvěři můžeme poznat, zda byla usmrcena vlky a to tím, zda měla prokousnuté hrdlo a rozsáhlé krevní podlitiny. Vlci nejdříve sežerou vnitřnosti a až potom svalovinu, pokud nejsou vyrušeni, zbude jen obsah bachoru, velké kosti a kůže, kterou tupými drápy nedokáží proříznout. Charakteristickým znakem jsou překousnuté i mohutné kosti.

Nehmotným znakem dokazujícím, že vlci na území žijí, je vytí, tedy komunikace mezi členy smečky, popřípadě osamělých vlků s ostatními. Vlci vyjí nejčastěji v druhé polovině léta a začátkem podzimu.

Velké šelmy v Beskydech
5 (100%) 1 vote


1komentářů u “Velké šelmy v Beskydech”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *