Alzheimerova nemoc hrozí aneb jak se jmenuje ten Němec, co mi schovává věci

Alzheimerova nemoc hrozí aneb jak se jmenuje ten Němec, co mi schovává věci

Alzheimerova choroba je neurodegenerativní onemocnění mozku, při kterém dochází k postupné demenci. Jako první toto onemocnění popsal v roce 1907 německý neurolog Alois Alzheimer. V současné době není známa příčina vzniku této nemoci, z neuropatologických nálezů se však ví, jak nemoc probíhá.

Alzheimerova nemoc

Současná medicína tuto chorobu doposud nedovedla účinně léčit, pouze poněkud zpomalit její postup. V roce 2008 se objevily první povzbudivé zprávy o výrazném léčebném pokroku u menších skupin pacientů, přestože o úplné vyléčení nejde.

 

Připadá mi, jakoby ten den, co ovlivnil životy mnoha lidí v naší rodině, byl včera. Seděla jsem s otcem před ordinací lékaře a byli jsme plni očekávání. Vzpomínám si, jak lékař vyšel s posmutnělým výrazem ve tváři a sdělil otci, že jeho matka má Alzheimerovu nemoc. Poprvé jsem viděla svého otce plakat, byl zoufalý a snad poprvé v životě si nevěděl rady. Neustále jen opakoval: „Co mám dělat?“ nekontrolovatelně plakat a trvalo často velmi dlouhou dobu než ji někdo uklidnil. Nikoho nenapadlo, že by mohla být babička nemocná. Všichni to přisuzovali tomu, že si zrovna v nesprávný okamžik vybavila nějakou smutnou událost z minulosti a ta představa ji plně ovládla. Ale když se to stále častěji opakovalo, byl konečně impuls, který vedl rodiče a zbytek rodiny k tomu, že za babičkou začali jezdit častěji a tak nějak ji nenápadně sledovali. Několik měsíců zůstalo pouze u špatného oslovování a ne zcela vyhovujících reakcí. Babička si také stěžovala na velmi špatný spánek,  ale pak se přihodilo něco, uvědomovala, že to byla jen náhoda. Hrozně mě to trápilo. Neplakala jsem, ale vždycky jsem na to v nepřítomnosti babičky upozornila rodiče či jiného příbuzného. Mým stížnostem nikdo nevěnoval přílišnou pozornost a já přesto měla pocit, že s babičkou něco není v pořádku. Byl to instinkt malého dítěte, který je ve většině případech správný. Měla jsem o babičku strach, ale byla jsem s ním sama. co přimělo rodinu k zamyšlení. Rodiče jeli na předem ohlášenou návštěvu k babičce, kterou pro jistotu ještě ten den potvrdili. Když během hodiny zaklepali na dveře, otevřela jim překvapená babička, co tam dělají, že je nečekala. Začala jí vypovídat službu paměť a od té doby to šlo z kopce. Noviny schovávala do lednice, klíče od bytu dávala do krabice od kostkového cukru. Z počátku rodiče tato občasná nedorozumění přisuzovali jejímu věku, ale když se to stávalo stále častěji, museli rodiče přistoupit po poradě s dalšími členy rodiny k nějakému řešení. Nikdo nevěděl, co se s babičkou děje, netušili, co si počít. Tak vzali babičku k lékaři, aby ji prohlídl, případně poslal k nějakému specialistovi. Nastalo perného půl roku.Tehdy mi bylo necelých 6 let a nerozuměla jsem tomu, co se kolem mě děje. Netušila jsem, co se pod tou záhadnou nemocí skrývá. Jen jsem z otcovy reakce vyrozuměla, že to není vůbec dobré.

Ptáte se, co vše jsme absolvovali než jsme vyslyšeli konečný verdikt lékaře? Byl to běh na dlouhou trať. Začalo to zcela nevinně. Jako malá jsem špatně nesla, když mě babička jednou oslovila Karolínko, pak třeba Natálko, Petro, Anežko. Občas se stalo, že trefila mé jméno, ale já si uvědomovala, že to byla jen náhoda. Hrozně mě to trápilo. Neplakala jsem, ale vždycky jsem na to v nepřítomnosti babičky upozornila rodiče či jiného příbuzného. Mým stížnostem nikdo nevěnoval přílišnou pozornost a já přesto měla pocit, že s babičkou něco není v pořádku. Byl to instinkt malého dítěte, který je ve většině případech správný. Měla jsem o babičku strach, ale byla jsem s ním sama. Malé dítě na tomto světě, jehož připomínky lidé ze světa dospělých neberou vážně. Říkají si: „Je to jen malé ustrašené dítě.“, tak proč by mě vnímali. Babiččino chování se výrazně změnilo. Už to nebyla moje babička, byl to pro mě cizí člověk, kterému jsem nerozuměla. Na situace reagovala mnohdy přehnaně, podrážděně či dokonce dalo by se říci obráceně. Místo toho, aby se vtipům zasmála, začala nekontrolovatelně plakat a trvalo často velmi dlouhou dobu než ji někdo uklidnil. Nikoho nenapadlo, že by mohla být babička nemocná. Všichni to přisuzovali tomu, že si zrovna v nesprávný okamžik vybavila nějakou smutnou událost z minulosti a ta představa ji plně ovládla. Ale když se to stále častěji opakovalo, byl konečně impuls, který vedl rodiče a zbytek rodiny k tomu, že za babičkou začali jezdit častěji a tak nějak ji nenápadně sledovali. Několik měsíců zůstalo pouze u špatného oslovování a ne zcela vyhovujících reakcí. Babička si také stěžovala na velmi špatný spánek,  ale pak se přihodilo něco, co přimělo rodinu k zamyšlení. Rodiče jeli na předem ohlášenou návštěvu k babičce, kterou pro jistotu ještě ten den potvrdili. Když během hodiny zaklepali na dveře, otevřela jim překvapená babička, co tam dělají, že je nečekala. Začala jí vypovídat službu paměť a od té doby to šlo z kopce. Noviny schovávala do lednice, klíče od bytu dávala do krabice od kostkového cukru. Z počátku rodiče tato občasná nedorozumění přisuzovali jejímu věku, ale když se to stávalo stále častěji, museli rodiče přistoupit po poradě s dalšími členy rodiny k nějakému řešení. Nikdo nevěděl, co se s babičkou děje, netušili, co si počít. Tak vzali babičku k lékaři, aby ji prohlídl, případně poslal k nějakému specialistovi. Nastalo perného půl roku. Návštěvy u neurologa, psychologa či psychiatra byly pomalu na každodenním programu. Babička musela podstoupit řadu neinvazivních vyšetření, která budou rozebrána dále v textu. Také strávila nějakou dobu v nemocnici na pozorování, kam za ní každý den někdo z rodiny zajel, aby se necítila osamocena. Některá vyšetření, jako CT se opakovala každý měsíc, jiná, MR (magnetická rezonance), co čtvrt roku. Vyšetření u psychiatra a psychologa stačilo absolvovat jedenkrát. Babička byla pod dozorem lékařů a každý se snažil zjistit, co jí vlastně je. Po půl roce nejistoty jsme vyslechli konečný ortel – Alzheimerova nemoc.

Začala jsem se o tuto nemoc hlouběji zajímat, hledala jsem jakékoli rady, jak své babičce pomoci, jak jí ulehčit život. Ale prvně jsem musela pochopit příčinu nemoci, její průběh, diagnostiku a další náležitosti.

Jako první věc mě zajímala statistika. Prvně jsem se zaměřila celkově na demenci, teprve posléze přímo na Alzheimerovu chorobu. Zjistila jsem, že v 65ti letech trpí asi 5 % populace středním až těžkým stupněm demence, z toho je asi v 50ti % zastoupena Alzheimerova choroba. Ze statistik je patrné, že nad 65 let trpí Alzheimerovou chorobou každý 20. člověk. Uvědomila jsem si, že babička se svou nemocí není sama, že na světě je řada lidí, kteří s ní svádějí nelítostný boj. Ale zároveň jsem si uvědomila, že tahle statistika jí nijak nepomůže, ta spíš posloužila k mé informovanosti a rozšíření přehledu o nemoci.

A jaké metody lékaři používají běžně k diagnostice Alzheimerovy nemoci? Tyto diagnostické metody lze rozdělit na tzv. testové a škálovací metody a na vyšetřovací přístrojové metody, jež lze rozdělit na metody zobrazovací a elektrofyziologické vyšetřovací metody. Testovací a škálovací metody provádějí psychologové a psychiatrové. Mezi nejčastěji používané orientační testovací metody se řadí MMSE, tj. Mini-Mental State Examination. Tento test se používá ke zjištění míry postižení kognitivních funkcí, mezi něž patří např. poruchy myšlení, nálada, řečeno pro laiky – slouží ke zjištění přítomnosti či nepřítomnosti demence. Není specifický pro Alzheimerovu nemoc. Mezi další oblíbený test patří tzv. test kresby hodin. Podstatou je předtištěná kružnice se středem na bílém papíře. Vyšetřovaný je požádán, aby nakreslil hodiny, které ukazují zadaný čas. Základem pro posouzení odpovědi je především kresba hodinového ciferníku se správným umístěním číslic 3, 6, 9, 12 a nebo jasným vyznačením jejich polohy. Dále je hodnoceno zakreslení dvou rozlišitelných hodinových ručiček a přesné zaznačení času. Dalším testem je paměťový test učení. Vyšetřovanému je přečteno 15 jednoduchých známých slov, která si má po skončení čtení vybavit, přičemž nezáleží na pořadí jmenovaných slov. Postup se opakuje celkem 5x, sledujeme křivku učení. Diagnosticky jsou důležité tzv. konfabulace (vyšetřovaný přidá slovo, které v původním seznamu vůbec nebylo) a opakování slov. Dalším používaným testem je test verbální fluence. Vyšetřovaný je testován pomocí zkoušky na schopnost vybavit si co největší počet slov začínajících určitým písmenem.

Lékaři mají dokonce k dispozici škály na hodnocení aktivity denního života, pro instrumentální hodnocení a dokonce i stupnici soběstačnosti. Z elektrofyziologických vyšetřovacích metod je nejužívanější EEG, tzv. evokované potenciály, které mají pouze pomocný význam. V případě zobrazovacích technik mají lékaři na výběr ze širokého spektra metod, od PET (emisní pozitronová tomografie), přes CT (počítačová tomografie) po MR (magnetická rezonance). Ukázky těchto přístrojů, jejich schémata apod. jsou k vidění v Příloze č. 2 této práce. Začněme se tedy zaobírat metodou PET. K zavedení PET do praxe došlo v devadesátých letech 20. století po zdokonalení výpočetní techniky. Vůbec první PET vyšetření v České republice bylo provedeno 25.8. 1999 v pražské nemocnici Na Homolce. 3.6. 2003 bylo provedeno v téže nemocnici první hybridní (kombinované) vyšetření PET a CT současně.

V tomto odstavci bych se ráda zaměřila na léčbu nemoci. Jelikož je samotná léčba neúspěšná, zaměřím se tedy spíš na možnosti ovlivnění této nemoci. Tuto nemoc lze ovlivnit na řadě úrovních. Jednou z těchto úrovní je ovlivnění metabolismu mozku. K tomu se používají nootropika, mezi něž patří piracetam a pyritinol, ale léčba těmito léky se nezdá příliš účinná. Proto se častěji používají ochranné hormony, jako inzulin, které chrání mozkové buňky před toxickými účinky nadprodukce hormonů skupiny ADDL, což jsou látky ničící neurony v hipokampu, paměťovém centru mozku. K ochraně proti tvorbě plaku používají lékaři hormony jako testosteron apod. Další úrovní ovlivnění je ovlivnění acetylcholinergního systému. K tomuto účelu našel uplatnění lecitin, jež zlepšuje látkovou výměnu acetylcholinu, inhibitory acetylcholinesteráz jako je galantamin, Rivastigmin a Donepezil. V praxi se zatím dost dobře uplatňují medikamenty, které zvyšují koncentraci acetylcholinu v mozku, ačkoli neléčí podstatu nemoci. Tento neuropřenašeč ovlivňuje oblasti zajišťující kognitivní, neboli intelektové funkce – paměť a úsudek. A právě tyto nervové struktury nejvíce trpí ukládáním amyloidu. Jiným neuropřenašečem, který je pro kognitivní funkce stejně významný, je glutamát. Kombinace léků zvyšujících množství acetylcholinu s lékem regulujícím aktivitu glutamátových receptorů je proto pro nemocné Alzheimerovou nemocí optimální. Další úrovní, na níž lze nemoc ovlivnit, je léčba zánětu mozku a (současné) potlačení (auto)imunitní reakce. K léčbě se běžně používají tzv. TNF-inhibitory či jiné protizánětlivé látky. Teorie, že na rozvoji onemocnění se podílí zánětlivý, resp. současně i autoimunitní proces, vychází z výsledků práce doktora Edwarda Tobinicka z Los Ageles. Ten začal aplikovat padesáti svým pacientům s Alzheimerovou chorobou každý týden nebo jednou za čtrnáct dní injekci léku proti zánětům – etanerceptu běžně užívaného k léčení revmatoidní artritidy. Účinek se dostavuje během několika dnů nebo i hodin. Tobinick vyřešil i problém, jak lék dostat do mozku, který je proti průniku léků a velkých molekul bráněn zvláštními bariérami. Tobinick vpraví lék pacientovi přímo do krku blízko páteře (perispinálně) a pak ho nechá pět minut v poloze hlavou dolů. Tak se bariéry údajně podaří překonat. Následující úrovní je léčba eliminující tau-proteiny. Touto problematikou se zabývá řada institutů, mezi nimi Aberdeenská univerzita, kde se vyvíjí lék na bázi methylthioninia chloridu, které je známé spíše známé jako barvivo pro laboratorní experimenty. Jeho účinnost náhodou objevil britský profesor Wischik před dvaceti lety, když mu do zkumavky barvivo ukáplo a tau-protein ve zkumavce zmizel. Dalším pracovištěm je vídeňský Institut pro psychosomatiku, který společně s firmou na výrobu očkovacích látek Affiris vyvinul látku, jež vůbec poprvé postiženým pacientům alespoň částečně pomáhá. Vedoucí tohoto institutu hlásí, že užívání látky nejenže zastavuje progresi nemoci, ale stav i zlepšuje. Lyonské Národní středisko vědeckého výzkumu, jež spolupracuje s americkým Buckovým ústavem pro výzkum stáří našlo látku blokující vytváření toxického beta-amyloidu, a to protein netrin-1. K ovlivnění nemoci se užívají i látky likvidující volné kyslíkové radikály a chránící neurony před narušením metabolismu, poškozením, resp. likvidací, mezi něž patří látky jako vitamin C, E, retinol, koenzym Q 10, lykopen, resveratrol a další.

Lékaři mají v rukou řadu přístrojů a možností, jak tuto zákeřnou nemoc diagnostikovat či její průběh zpomalit, ale nemají v rukou žádný lék, který by nad touto nemocí zvítězil. V současné době lékaři vkládají velké naděje do léků, které snižují tvorbu amyloidních plaků.

Alzheimerova nemoc hrozí aneb jak se jmenuje ten Němec, co mi schovává věci
5 (100%) 3 votes


1komentářů u “Alzheimerova nemoc hrozí aneb jak se jmenuje ten Němec, co mi schovává věci”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *